Alois Vondráček a spol.

V budově největší a nejslavnější černokostelecké keramické továrny v Českobrodské 237 byla do roku 1888 výroba drasla. Od majitele Leopolda Martinowse odkoupil v tomto roce továrenský objekt stavitel z Kutné Hory Josef Procházka a zprvu sám a od 30. 11. 1890 spolu  s Josefem Kohlmanem v něm vyráběl kamna a šamotové zboží. Roku 1891 firma končí  a provoz  převzala firma Mikulejský a Řivnáč, která měla své hlavní sídlo v Praze. V pobočném závodě v Kostelci n. Č. l. vyráběla stejně jako její předchůdci šamotová kachlová kamna, krby  a sporáky. 

V roce 1898 byla v čp. 237 zapsána nová firma „Továrna na kamna hliněná a šamotová v Kostelci nad Černými lesy“, jejímž majitelem byl Prokop Karel Polák. V roce 1904 převzal Alois Vondráček mladší (1875–1908) firmu svého otce Aloise Vondráčka staršího v čp. 12. Zároveň však koupil i sousední Polákovu továrnu na kamna. Byl prvním, kdo se  nebál začít keramiku vyrábět ve velkém. Vyráběl kamna, kameninové nádobí, komínové roury a květníky. Tento činorodý člověk – továrník, člen městské rady, starosta tělocvičné jednoty Sokol a člen mnoha dobročinných a vlasteneckých spolků – však nenadále zemřel v roce 1908  ve věku pouhých třiatřiceti let. Podle dobového tisku byl zasažen do žaludku loktem dělníka seskakujícího z vozu. Tím mu bylo způsobeno vnitřní zranění, jehož si nebyl vůbec vědom, ale po čtrnácti dnech na ně zemřel.

Alois Vondráček vyráběl převážně hnědé hrnčířské zboží, ale ii výrobky s podglazurní barevnou malbou. Zdali již používal značení, které později proslavil Ferdinand Vondráček, není jasné. 

Po smrti Aloise Vondráčka se závodu ujal jeho bratr Ferdinand Vondráček (1873–1939), „terstský dovozce kávy“, který jako zkušený obchodník viděl dále, než kostelečtí usedlíci. Ti si nedovedli představit, že by se nádobí mohlo vyrábět jinak než ručně podle starých hrnčířských zvyků. Ferdinand se rozhodl zrušit kamnářství a věnovat se hlavně hrnčířství a pozval opět do činné služby svého otce Aloise Vondráčka staršího. Ten ve firmě pracoval do 1. ledna 1910. Ferdinand však v roce 1908 na základě svých předchozích zkušeností zavedl výrobu žitné a fíkové kávy pod firemním názvem „Černokostelecká továrna kávových náhražek“.

Teprve po té, zápisem  ze dne  7. září 1908, vznikla pod vedením Ferdinanda Vondráčka a Aloise Vondráčka staršího první Černokostelecká hrnčířská továrna Alois Vondráček a spol.  (Schwarzkosteletzer Töpferwaren-Fabrik Alois Vondráček Comp.) – Českobrodská ulice čp. 237.  

Ferdinand začal velkoryse. Nechal postavit plavírnu hlíny opatřenou míchadlem, membránovým čerpadlem, filtračními lisy a dvěma bazény na vodu s vlastním oběhem použité vody. Takto zlepšenou technologií odstranil rušivé vyvřeliny a díry, které se objevovaly na nádobách  po vytavení železného kyzu, obsaženém v používané hlíně. Dále nechal postavit novou dílnu, kde bylo umístěno jedenáct kruhů a dvě pece pro topení uhlím. Stavby prováděl stavitel Havlíček. 

V roce 1910 se stal ředitelem továrny odborně vzdělaný a ve výrobě zkušený absolvent bechyňské  keramické školy František X. Pokorný. Ten s sebou ze Znojma přivedl Antonína Veselého, který u Aloise Vondráčka zavedl výrobu malovaného nádobí a do roku 1929 byl vedoucím malířů. Podnik v tu dobu zaměstnával již dvaatřicet lidí. V rozšiřování výroby i výrobních prostor pokračoval Ferdinand Vondráček i po první světové válce. V roce 1926 továrna zaměstnávala již 110 dělníků a vyvážela do Anglie, Německa, Švýcarska, Rakouska, Ameriky i jinam a vyráběla již i uměleckou keramiku. V roce 1928 se závod rozrostl na 120 pracovníků, včetně malířek lidových ornamentů z Telče a tří odborníků ze Znojma.

Ferdinand Vondráček zval do svých dílen hodně umělců s výtvarným vzděláním, především z pražské Uměleckoprůmyslové školy. Byli to například Josef Drahoňovský a jeho žáci, Jaroslav Horejc, ruský malíř Rozianov, prof. Stachovský, Bohumil Dobiáš,  Pokorný, Damián Pešan, Vlasta Pešanová, Zajcev, arch. Zelenka.

Vondráčkova výroba nacházela svůj ohlas i díky jeho obchodním a propagačním schopnostem. Spolupracoval s pražským Artělem a Krásnou jizbou Družstevní práce, byl členem Svazu československého díla, v jehož vzorkovnách vystavoval od roku 1927 a jehož výstav se účastnil v letech 1928–1931. Vondráčkova produkce se na čestném místě prodávala i u pražského Topiče, který ve svém obchodě vedl kvalitní keramiku celého světa. Pražský S. V. U. Mánes pro své členy a příznivce zvolil za prémii pro rok 1932 Laudův podnos, který byl zhotoven ve Vondráčkově továrně.   

Největší samostatná výstava černokostelecké Vondráčkovy umělecké keramiky proběhla 2.–24. prosince 1933 v paláci Dunaj na Národní třídě v Praze. Národní listy o ní dne 22. 12. 1933 napsaly velmi pochvalnou referenci. Vondráčkova firma pak každoročně opakovala předvánoční výstavy v paláci Dunaj až do roku 1936.  V roce 1936 nakoupila Československá živnostenská a obchodní komora od Vondráčka řadu různých výrobků, které pak darovala muzeu francouzského porcelánu v Severs. 

Ale výstava roku 1936 byla poslední Vondráčkovou výstavou vůbec. Zahraničí se v době krize chránilo ochrannými cly a devizovými opatřeními, a tím likvidovalo Vondráčkův export, který dříve činil až 40 % objemu výroby. To spolu s poklesem domácí kupní síly zapříčinilo, že v roce 1932 byla Vondráčkova výroba již jen poloviční a v továrně pracovalo jen jednačtyřicet pracovníků. Postupnému oslabování firmy napomáhala i tvrdá daňová politika státu. Charakteristické je postesknutí Ferdinanda Vondráčka: „Jsme sešroubovaní  naším berním šroubem. Páni nenechají ani člověka vyrůst. Není pak ani peněz ani chuti na nové nápady a nové pokusy. Ba ani času, neboť musíme stále točit a pálit tuctové sádláky a másláky pro hokynáře, abychom vyšli.“  

Dluhy Vondráčkovy továrny postupně narostly a po několika pokusech o její záchranu byla prodána 4. ledna 1939 ve veřejné exekuční dražbě její největší věřitelce – Záložně v Kostelci nad Černými lesy za 290 000 Kč. Tím historie největší kostelecké továrny na keramiku definitivně skončila.